Masové rozšíření zbraní není řešení

vaclav pavlicekRozhovor Haló novin s Václavem Pavlíčkem, profesorem ústavního práva a státovědy.

Ministerstvo vnitra chce kvůli rostoucímu počtu teroristických útoků posílit ochranu ČR. Ministr Milan Chovanec už připravil ústavní novelu zákona o bezpečnosti republiky, která by měla umožnit lidem sáhnout po legálně držené zbrani ve chvíli, kdy se ocitnou u teroristického útoku. Co říkáte názoru, že právo držet zbraň by se mělo v ČR rozšířit, aby občané mohli pomoci bránit stát?
V návrhu tohoto ústavního zákona se má vyjádřit právo »nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany života, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochrany územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů ČR«.

Pochybné je, že stát rezignuje na svou základní funkci zajistit svým občanům i sobě samotnému bezpečnost, že opouští zásadu platnou v Evropě několik století – monopolu legálního násilí v rukou státu.

Řada politiků i právníků se k tomu vyjadřovala, a dokonce s touto myšlenkou kdysi přišel prezident republiky Miloš Zeman. Domnívám se, že jak samotný koncept, tak i argumenty pro takový krok jsou chybné. Představovat si, že více zbraní mezi občany bude znamenat více bezpečnosti, je nelogické a za nelogické se to považuje ve většině států, které ctí určitou evropskou kulturu. Ostatně i demokratičtí prezidenti USA, kteří byli liberálně založení, opakovaně po velkých atentátech, hromadných útocích na občany, prosazovali omezení takového práva nošení zbraní ve Spojených státech. Ministr Chovanec v médiích uváděl, že si je vědom toho, že je to opačný koncept, než je trend v současné politice EU, přesto to považoval za prostředek, jak zajistit větší bezpečnost. Argumentuje se v této souvislosti Izraelem, případně i Švýcarskem, a přitom zapomíná na podstatné rozdíly v obou státech. Izrael je stále ve válečném konfliktu s řadou nejen okolních států, ale i některých skupin Palestinců. Je tam povinná vojenská služba pro muže a ženy. Ve Švýcarsku je povinná vojenská služba a tradice miličního systému pro muže.

A co mi odpovíte na toto: Dobře se to kritizuje, ale jak byste se snažil řešit větší bezpečnost země před možnými teroristickými útoky vy?

Podle mě by se zvýšení bezpečnosti a obrany před teroristickým nebezpečím mělo řešit právě tím, co se neuvádělo, tj. aby byli občané připravováni na obranu státu vlasteneckou a brannou výchovou a aby se znovu uvažovalo o obnovení vojenské základní služby, pokud cítíme aktuální nebezpečí. Takové nebezpečí však ministr vnitra v těchto dnech popřel. Určitě bychom neměli řešit bezpečnost země zavedením a masovým rozšířením nošení zbraní. Myšlenka, že někdo bude mít u sebe zbraň a bude při napadení střílet proti útočníkovi, je naprosto neracionální. Vznikne tím, jak říkají i mnozí bezpečnostní experti, nebezpečí usmrcení dalších účastníků – může se stát, že nikdo nebude vědět, kdo je vlastně terorista či útočník nebo obránce. Brannou přípravou by se vycházelo z požadavku článku 3 ústavního zákona o bezpečnosti, který má být podle tohoto návrhu doplněný.

A druhá věc – i u příslušníků bezpečnostních složek, státních či městských, se prakticky při každém větším následku prošetřuje, jestli nebylo použití zbraně mimo zákonné limity. Jak to bude možné chtít po lidech, kteří k tomu nejsou připravováni a budou mnohem víc vystaveni psychickému vypětí? Takže nejen proto, že je to v rozporu s evropskými tradicemi, ale také proto, že to neodpovídá žádným analýzám z hlediska psychologie, bezpečnosti atd., bychom o návrhu ministra Chovance neměli uvažovat. Návrh nebere na zřetel ani takové psychologické aspekty, jako jsou důsledky počítačových her na mladé lidi, které zpochybňují základní princip práva na život.

Myslíte si, že takový návrh by mohl v našem parlamentu projít?

Pochybuji o tom, neboť to vyvolává odpor i ve vládní koalici. Možná, že to má význam politický nebo předvolební. Pochybuji také, že by to oslovilo pozitivně většinu občanů. Nevím také, zda to není vliv lobbistických skupin, které se snaží ve všech státech bojovat proti omezování držení zbraní v zájmu svých zisků. Je to další krok k tomu, aby se privatizoval stát.

Otázka, k čemu je stát, je stará, ještě z doby antiky. Někteří zastánci údajně nových přístupů se domnívají, že dnes je situace zcela odlišná. Chtěl bych vzpomenout myšlenky řeckých filozofů z předsokratovského období. Sofisté tvrdili, že stát si vytvořili slabí na základě smluvního práva proti silným, kteří usilují podle přirozeného práva silnějšího ovládnout celou společnost.

Takže podle vás u nás dochází k oslabování role státu?

Oslabování státu se projevuje v řadě oblastí s negativními důsledky pro nejslabší a neprivilegované, kteří nemohou mít soukromé bezpečnostní služby apod. Je to dlouhodobý trend. Vzpomínám si na devadesátá léta, kdy se bohatí stěhovali do satelitních měst a říkali, že je tam bude chránit soukromá bezpečností služba, a pak jim bude jedno, co se děje v normálním městě. A jak to dopadlo? Vzpomeňme na ty zelené vdovy, izolované, nešťastné... Privatizace státu a priorita pro bohaté, to je trend, který západoevropské státy opustily. Ukázalo se, že se to obrací proti těm, kteří o to kdysi usilovali.

Je kuriózní, že to prosazuje ČSSD, což je pro mě dost šokující zjištění, protože to neodpovídá politické filozofii tradiční politické levice, která by měla chránit neprivilegované.

Můžeme také sledovat, jak se postupně z veřejného sektoru předávají různá práva sektoru soukromému. Veřejný má pracovat pro blaho občanů, soukromý hlavně pro zisk...

Tak to je. Uvedu malý příklad. Není to tak dávno, kdy v otázce obrany a bezpečnosti docházelo k takovým kuriozitám, že soukromé bezpečnostní služby střežily sídla armádních velitelství apod. To se přece příčí zdravému rozumu. Myšlenka na brannou výchovu se tu už objevila, ale pak byla zapomenuta. A místo toho, pokud je akutně pociťováno nebezpečí, aby se začalo s tradičními formami obrany, jsou tu až hysterické výkřiky, jakým způsobem situaci řešit.

Řadu věcí, které by měly být v rukou státu – jako třeba energetika, komunikace, dálnice, je snaha stále více privatizovat. Není to proti zdravému rozumu?

Několikrát jsem citoval názor pravicového ekonoma Engliše z roku 1919, které hodnoty by měly zůstat v rukou státu, neboť zajišťují obecné zájmy.

Byl jsem poměrně dlouho v Legislativní radě vlády, a upozorňoval jsem na to, že trendy vše privatizovat jsou i proti mezinárodním úmluvám, kterými jsme vázáni. Jsme například vázaní úmluvou Mezinárodní poštovní unie, že pošta má zajišťovat doručování zásilek i do odlehlých končin. Když tu v devadesátých letech byly první návrhy privatizovat poštu, v legislativní radě jsem na to upozorňoval. Nakonec byl tento návrh odsunut a zapomenut, a vracel se mnohem později... Je to i problém, který se objevil v souvislosti třeba s exekutory. Zavedení soukromých exekutorů znamenalo, že výkon vůle státu se svěřoval firmám, které měly mít na zřeteli nejen zájem soukromý, ale obecný. Výkon spravedlnosti je obecný zájem. A excesy, ke kterým došlo, vedly ke změnám zákona, ale spor o rozsahu a formách exekutorské činnosti trvá.

Zaráží mě, jak se dnes vymývá historická paměť, nejen z hlediska moderní doby, ale vůbec se už nevnímá, že existují principy, které jsou stále platné celá staletí. Je pravda, že každá generace se musí sama přesvědčit na svých zkušenostech, ale také má být vzdělávána, aby věděla, že tu určité modely existují a že určité vztahy mají svou logiku a čelí nebezpečí pro společnost jako celek.

K takovým hodnotám patří také veřejné zdraví. V devadesátých letech jsme se skupinou lékařů vystupovali proti prvním útokům na veřejné zdravotnictví. Tehdy se toho zúčastnili poslední žijící tvůrci koncepce zdravotnictví v době protinacistického odboje, i mladí lékaři, kteří už jsou nyní mezi seniory. Upozorňovali jsme mj. i na zkušenosti, že pokud nebude zabezpečována zdravotní a sociální péče i pro běžné občany, pro chudé, nakonec to postihne i majetné. Mor začínal ve středověku v podhradí, ale nakonec zasáhl i privilegované na hradech a zámcích. To jsou staleté zkušenosti, ze kterých vycházely koncepce jak v době Francouzské revoluce, tak i v jiných oblastech.

Přesuňme se do jiné, neméně důležité a aktuální oblasti. Jak se díváte na zdůrazňování křesťanských hodnot z hlediska útoku ze strany radikálního islámu?

To patří k trendu opouštění toho, co přinášely demokratické revoluce, počínaje francouzskou. Obrana proti náboženskému fundamentalismu v islámu nespočívá v tom, abychom se přihlásili k jinému náboženství a jeho fundamentalismu a obnovili náboženské války. Dědictví Francouzské revoluce spočívá v sekulárním státu po zkušenostech z předchozích náboženských válek. Jedině sekulární stát může zajistit, že se bude stejným způsobem zacházet s každým člověkem a s každým náboženským vyznáním bez jakékoli diskriminace. Křesťanství je jednou z evropských hodnot vedle řecké filozofie, římského práva, apod. Obrana těchto hodnot neznamená vrátit se ke křesťanským tradicím, ale k tradicím všeho, co přineslo osvícenství a Francouzská revoluce...

Neobáváte se ztráty evropských hodnot v souvislosti s usazováním migrantů v Evropě?

K evropským hodnotám patří především hodnota sekulárního státu, náboženská neutralita a tyto hodnoty je třeba bránit. Jde o to si definovat, co to jsou evropské hodnoty. Přirozeně, že mám obavu z vyvrácení těchto hodnot. Dnes se mluví jistě oprávněně o nebezpečí islámského fundamentalismu, islámského extremismu. Ale jak je to dlouho, co ve Velké Británii byly boje a teroristické atentáty vyvolané vztahy mezi anglikány a katolíky, nejen v Irsku, ale i v Londýně... Tyto jevy se týkaly křesťanství, ale v téže době se prosazoval trend dialogu již od šedesátých let. Tehdy se vedly diskuse zejména v tehdejším Československu, v Německu, v Itálii a v dalších zemích, hledaly se společné pozitivní hodnoty namířené proti vyprázdněné konzumní společnosti, které měly čelit vznikajícím bouřím.

Jistě k tomu přispěla nejen myšlenka uvolnění, prosazovaná některými proudy levice v Evropě včetně některých komunistických stran, ale na druhé straně to otevřel i papež Jan XXIII. a Druhý vatikánský koncil. Česká katolická církev si tohoto papeže dnes příliš nevšímá. Tehdejší hledání společných pozitivních hodnot znamenalo velký průlom do ideologické studené války. Atmosféra dialogu v této části Evropy se promítla i v hledání dialogu mezi šíity a summity v islámu. Jestliže se dnes zapomíná na trendy dialogu a naproti tomu se obnovuje válečná psychóza v různých oblastech a nové projevy studené války, tak tomu nemůžeme čelit rozšířením soukromého ozbrojování.

Pane profesore, jsou před námi volby sněmovní a po nich i prezidentské. Proč se bohatí lidé snaží vstupovat do politiky? Co si od toho slibují?

Rozšíření svého vlivu a moci do dalších oblastí. V souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta jsem upozorňoval na to, že to má nejen pozitivní znaky, ale i řadu negativních aspektů. Podíváme-li se na to, že se od prezidentských kandidátů požaduje, aby měli peníze na financování své kampaně, a že se tyto prostředky pohybují v řádu mnoha milionů, které je potřeba do volby investovat, co to znamená? Buď budou kandidovat jen bohatí, nebo ti, kteří se musejí opírat o peníze bohatých. Pochybuji, že k tomu bude stačit třeba příspěvek ze sbírky od voličů.

A druhý aspekt je v tom, proč lidé volí bohaté a jaký to má důsledek. Vedle psychologických aspektů je třeba posuzovat principy legitimity volby. Považuji za sporné, když voliči vyberou ve volbách bohatého podnikatele, aby ho po zvolení jeho kolegové nutili zbavit se svého majetku, tedy aby se měnila pravidla během volebního období. Vždyť ho občané zvolili právě proto, že měl tyto úspěchy. Asi nelze chtít od člověka, který vcházel do politiky s určitým majetkem, aby ho v průběhu volebního období opustil. To je pochybné a ostatně to v tom tzv. lex Babiš navrhovatelé také několikrát přiznali. Postrádá také logiku, aby někdo mohl vlastnit média jen do doby, než jejich prostřednictvím získá politickou moc a pak se jich musel vzdát.

Musíme být ostražití před srůstáním ekonomické, politické a mediální moci. To je jistě nebezpečný jev, ale limity je třeba nastavovat tak, aby platily pro všechny. Proč se u nás hovoří dnes o jednom politikovi a zapomíná se, že třeba bývalý ministr Karel Schwarzenberg byl majitelem časopisu Respekt, byl také vlastníkem velkého majetku, a tehdy to nevadilo. A nyní strana, v jejímž čele stál, je hlavním propagátorem toho, aby to nebylo možné. Není to pokrytecké?

To, že se bohatí, velmi bohatí lidé, hrnou do politiky, asi není náhoda...

Souvisí to i s amerikanizací společnosti, tam to bylo už dávno a je to trend nahrazování demokracie oligarchií bohatých.

Dá se s tím něco dělat?

Je to třeba řešit koncepčně, analyzovat si stav společnosti a právní řád. Možná je to i obecný problém demokracie. Jde o to, zda je to demokracie, která zajišťuje rovná práva formálně pro všechny, nebo se má zajistit, aby ti znevýhodnění byli určitými výhodami reálně zvýhodněni.

Prezident Miloš Zeman se stal už opakovaně terčem nevybíravých útoků. Neměla by mít hlava státu jako instituce úctu veřejnosti? Ve sněmovně se objevil návrh za znovuzavedení trestného činu hanobení prezidenta republiky. Jste pro, či proti?

To souvisí se znevažováním funkce státu. Na jedné straně je tu přímá volba, která sice nepřinesla posílení pravomocí prezidenta, ale zvýšilo to jeho legitimitu, která pochází přímo od voličů, jako legitimita parlamentu. Bylo by tedy nelogické, aby přímo volený prezident měl méně pravomocí. Zároveň ho však mnozí nutí, aby formuloval svůj program, sliboval i věci, které by při využívání svých omezených pravomocí v parlamentní formě vlády těžko mohl sám splnit. Přímá volba sama vede k ostré polarizaci společnosti. A ti, kdo byli poraženi, potom používají všemožných prostředků, aby své zklamání z výsledku přenášeli do dalších vztahů. Neumí se s neúspěchem smířit. Domnívali se, že s ohledem na mediální podporu mají zajištěné vítězství. Stát je třeba chránit právě proto, že zajišťuje, či má zajišťovat, smír ve společnosti. To se týká především hlavy státu i dalších symbolů státu.

Češi dnes často nemají velkou úctu k symbolu státu. Jinde je to jiné. Když se v USA soudilo pálení vlajky v souvislosti s válkou ve Vietnamu, rozhodování nejvyšších soudů bylo často 4:5 a výsledky rozhodnutí byly odlišné a nepochybovalo se o tom, že neúcta k vlajce je určitým projevem politiky a vztahu ke státu. Tehdy to bylo uveřejněno pro české čtenáře v časopise Fokus, který vydávala americká informační služba. V argumentaci soudů jsou názory, které by si měli přečíst i ti, kteří ke zneuctívání vlajky přistupují. Také to souvisí obecně s tradicí. My jsme si vytvořili určité české demokratické tradice - aby se při hraní hymny stálo, aby např. muži sundávali pokrývku hlavy, aby se ctily symboly. Dnes určitá část společnosti, která se považuje za elitu, buď na to nedbá, nebo přebírá americkou symboliku, kladou si při hymně ruku na srdce, protože se domnívají, že jsou světoví.

Je třeba ctít vlastní tradice a být hrdi na náš boj za státní nezávislost a svobodu. Vzpomeňme, jak někteří politici po listopadu 1989 tvrdili, že český národ od Bílé hory nikdy nebojoval, že tady nemáme být na co hrdí. Docházelo ke zneuctívání hrdinného boje legionářů z prvního odboje, tak i druhého odboje... Tato ideologie stále doznívá, a odráží se to i v názorech některých příslušníků mladé generace. To, co tady generace boje proti nacismu vytvořila, se nepovažuje za hodné úcty.

Mělo by se tedy vrátit hanobení prezidenta do trestního zákoníku?

Domnívám se, že ochrana prezidenta republiky před vulgaritou a fyzickými útoky by měla být zajištěna. Tvrzení, které se objevilo i ve vládních kruzích, že je to dostatečně zajištěno předpisem na ochranu osobnosti, je nesprávné. Přece nejde o osobu a záležitost konkrétního prezidenta, ale o ochranu symbolu státu. To je přece zájem státu. Já se domnívám, že je třeba, abychom byli schopni se na to dívat z širšího pohledu, včetně historických aspektů, a uvědomit si, co znamenají tradice pro existenci národa a státu. Když nebudeme své tradice ctít, nebudeme si vážit toho, co pro tento stát učinili naši předkové, co učinili pro trvání české státnosti, ohrožuje to jeho existenci.

Zdroj: Haló noviny
skola2 334 x
NAHORU